Přiběhy dobrovolníků
Alena: „Tohle je pro mě asi největší příležitost v mém životě a taky velká výzva...“
Jmenuji se Alena Krejčová, je mi 23 let a všem budoucím dobrovolníkům bych ráda řekla: „Nebojte se a vyražte do zahraničí!“
Moje první zkušenost byla tři měsíce na Maltě s českou organizací Mamaloca. Zúčastnili jsme se projektu CSR Malta renovace místní farmy. Zde jsem se seznámila s dobrovolníky European solidarity corps, kteří mi o této možnosti hodně řekli a chválili si to. Po Maltské zkušenosti jsem se tedy rozhodla najít nějaký ESC projekt a zaregistrovala jsem se na portálu ESC a našla jsem FB skupinu kam jsem napsala, že hledám delší projekt. A ještě ten samý den se mi ozval Cafer Yıldırım koordinátor projektu talented volunteers for hippotherapy, že pro mě má místo v projektu. Musím říct že mě to hodně lákalo, ale byla jsem i nervózní a trochu na pochybách. To se ale nakonec ukázalo jako zcela zbytečné.
Komunikace s Tureckou organizací byla rychlá se vším mi od začátku pomáhali. Dostala jsem infopack a foto z ubytování s informací, že každý má vlastní pokoj s koupelnou. To mě ještě víc motivovalo, když jsem věděla že budu mít svoje soukromí a že do práce nebudu muset vstávat moc brzy a že do práce je to 15 minut jízdy na kole. Práce se odehrává v hipoterapeutickem centru, pomáháme koně krmit, hřebelcovat, myjeme jejich nádoby na vodu, učíme se koně vést a taky na nich jezdit a asistovat u hipoterapie a taky uklízet výběhy a boxy. Dále pomáháme se sbíráním odpadků a plánujeme aktivity pro děti, jak pro zdravé tak se zdravotním postižením. Nejvíce jich je s Downovým syndromem a poruchami autistického spektra. Práce s místními dětmi je úžasná. Hry nás baví a vždy to v nás zanechá dobrý pocit. Chodíme také pomáhat místním do lesní školky s trháním plevele, sázením levandulí nebo chystáním květin pro svatby. Práce je pro mě velký relax. Jsem ráda, že jsem se setkala s dobrovolníky z jiných zemí a mám šanci zlepšit si angličtinu a také máme lekce Turečtiny.
Iva: „Ať už se člověk rozhodne pomáhat kdekoliv, myslím, že to pro něj vždy bude obohacující zkušenost.“
Dobrovolničit jsem začala asi před 10 lety. Můj syn mi rostl před očima a byl čím dál tím samostatnější, měla jsem proto najednou plno volného času. Na otázku, proč jsem se do dobrovolničení pustila, odpovědět nedokážu. Bylo to pro mě tak nějak přirozené.
První dobrovolnickou zkušenost jsem absolvovala v lůžkovém hospici v Rajhradě, kam jsem původně chodila navštěvovat manžela své kamarádky. Práce se mi zalíbila natolik, že jsem následujících sedm let pomáhala v brněnském Hospici svaté Alžběty, z toho poslední dva roky jako koordinátorka dobrovolníků. Mluvit s pacienty z hospice je pro mě nesmírně obohacující. Je mi jasné, že taková práce může být pro mnoho lidí náročná. Každý den se tu setkávám s vážnými nemocemi a také se smrtí. Rozhodně mi to ale pomohlo utřídit si priority. Spoustu věcí, kterými bych se dříve zabývala, dnes vnímám jako maličkosti. S kolegy se shodneme na tom, že když se přijde o práci hlásit nový dobrovolník a už ve dveřích nasadí tragický výraz, nebereme ho. Jednoduše by nezapadl. Lidé si tu chtějí užívat a smát se, dokud to jde.
Během koronavirové krize jsem mimo hospice začala pomáhat také v domově pro seniory a následně v brněnské polní nemocnici, ze které se nyní stalo očkovací centrum. Je skvělé vidět, jak se původní skupinka několika dobrovolníků postupně rozrůstá, teď je nás už víc než sto.
David: „I malé činy mohou pro někoho znamenat mnoho.“
S dobrovolnictvím jsem začal již na střední škole, byť musím uznat, že nikoliv z čistě altruistické podstaty – jedním z motivů bylo získání praxe pro přijímací řízení na VŠ. Dobrovolnictví jsem ale postupně začal vnímat jako způsob k naplnění sebe sama a jako službu druhým, kteří neměli v životě takové štěstí jako já.
Jako dobrovolník jsem v psychiatrických zařízeních vedl skupinové kognitivní tréninky a relaxace, při kterých jsem si uvědomil, jak důležitý je vřelý lidský kontakt pro lidi s duševním onemocněním. Nabyl jsem dojmu, že i na první pohled malé činy mohou udělat radost a zlepšit den. Myslím, že taková malá věc jako přívětivost může pro lidi s duševním onemocněním, kteří jsou nezřídka stigmatizováni, znamenat opravdu hodně. V tomto přesvědčení jsem se utvrdil při individuálním setkávání s klienty v organizaci Práh jižní Morava, ve které nyní působím jako koordinátor dobrovolníků. Vedení dobrovolníků vnímám jako velmi naplňující, vždy mi dělá radost, s jakou pílí a ochotou naši dobrovolníci pomáhají. Snažím se jim předávat, že naším cílem není změnit něčí život a zbavit daného člověka jeho potíží (byť by to bylo skvělé), nýbrž být tu pro ostatní a pomáhat druhým na jejich životní cestě, a to jakkoliv je v našich silách.
Štěpánka: „Pomáhej tam, kde ti to dává smysl.“
Moje první zkušenost s dobrovolnictvím byla na festivalu Pohoda, kde jsem byla s kamarádkou. Náplní práce byla organizace aut na parkovišti a odměnou nám byl lístek na festival. O pár roků později jsem byla dobrovolnicí na multižánrovém fertivalu Luhovaný Vincent, kde jsem měla na starosti akreditaci návštěvníků. I zde mi byl odměnou vstup na akci.
Ve třetím ročníku bakalářského studia se začal měnit můj pohled na svět. Můj zájem upoutalo zero waste a minimalismus. Postupně jsem si však uvědomovala, že pouhé omezování odpadu Zemi nezachrání. V té době jsem se shodou okolností přestěhovala na ulici Pekařská, hned vedle vchodu do nadačního obchodu Veronica. Protože jsem byla zvědavá, zjistila jsem si co Nadace Veronica dělá a hned mi padla do oka. Poprvé jsem u nadace Veronica dobrovolničila na akci „Konec doby plastové?“, kde jsem pomáhala při módní přehlídce upcyclingového oblečení. Od té doby pomáhám na různých akcích nadace, například letos v létě jsem si zamilovala Brňany velmi oblíbený Kytkoblešák a Burzu krojů z Podluží.
Mé dosavadní zkušenosti s dobrovolnictvím byly vždy velmi pozitivní. Na všech akcích jsem poznala řadu nových lidí a velmi jsem si je užila. V dobrovolnictví proto vidím nejen pomoc ostatním, ale také zábavu a zkušenosti. Moje motto zní: Pokud máš chuť a čas, tak pomáhej tam, kde ti to dává smysl. Odměnou ti bude zejména dobrý pocit ze sebe samého, což je kolikrát lepší než odměna peněžní.
Zbyněk: „Když můžeš, tak musíš.“
„Pokud něco můžeš udělat, pokud na to máš čas, možnosti a prostředky, pak to udělat musíš“ - tohle mé krédo mě provází od dětství. Nejedná se o žádnou extra altruistickou touhu, spíš o pocit povinnosti.
Pokud mi osud dopřál nějakou schopnost, nemám právo si ji nechat pro sebe a využít ji pouze k vydělávání peněz. To jsou mé zásady - to mě vedlo k dobrovolnictví, ať už v Poradně pro bezlepkovou dietu nebo následně v Lize vozíčkářů a seniorském domě v Brně Medlánkách. Večer, když si po dobrovolnickém dni dáte pivko a zhodnotíte svůj den, tak ten pocit, že jste udělali něco dobrého, někomu pomohli nebo udělali radost, jen tak bez nároku na odměnu, je prostě super. Skoro se nabízí říct díky Bohu za to. Tak všem, co čtou tyto řádky moc držím palce, aby to také zažili. Je to prostě fajn pocit a stojí za tu námahu. A samozřejmě, o to víc si vážím ceny Křesadlo za rok 2019 - je to nejen úžasný způsob poděkování, ale také závazek nepolevit. A já obojí respektuju a upřímně moc děkuji.
Majka: „Buď svetlom.“
V Brne som študovala niekoľko rokov, ale až počas práce v korporáte som si uvedomila, že mám túžbu robiť niečo viac. Viac pre druhých i viac pre seba. Pred vyše rokom, na stránkach DC67, spomedzi množstva organizácií, mi padla do oka neziskovka Brno Connected, kde som okamžite napísala, aj keď na svojich stránkach mali napísané, že momentálne nikoho nehľadajú. Od prvého momentu sme si ľudsky sadli a ja som sa cítila veľmi príjemne. Zažili sme spolu niekoľko skvelých teambuildingov, veľa sa rozprávali a navzájom inšpirovali.
V Brno Connected mám na starosti partnership projekty, čo obnáša hlavne veľa mailovej komunikácie so zahraničnými organizáciami, ako aj s českými účastníkmi a ich vyberanie na základe zaslaných prihlášok.
Dobrovoľníctvo je krásna služba, kedy dávame svoj čas a energiu pre druhých a na tvorbu nových inšpiratívnych vecí. Zároveň, je to spôsob, ako spoznať lepšie seba samého, ako vyjsť zo svojej zóny komfortu a pracovať na svojich daroch a talentoch, ktoré sme dostali.